O ZTRACENÉ PANENCE
Za jedenáctero řekami, deseti kopci, devíti loukami, osmi pasekami, sedmi vesnicemi, šesti městy, pěti páry kolejnic, čtyřmi dálnicemi, třemi silnicemi první kategorie, dvěmi silnicemi druhé kategorie a jednou polňačkou, žila byla ne zrovna chudá holčička jménem Gal.
Nejraději hrála golf a na hřiště jí doprovázela její oblíbená panenka, která vyjela z pásu z továrny Sovětského Svazu jménem Máša.
Gal pořídila Máše malé platinové hole a míček, aby měla nad kým vyhrávat.
Každé ráno naložil Gal a Mášu tatínkův řidič do limuzíny a dovezl na green.
Řidič hrát nikdy nechtěl. Nebavilo ho to, neuměl to a navíc byl hrozný kopyto. Raději seděl v autě, četl místní tisk a luštil křížovky.
Teď zrovna luštil těžkou hádanku. Bylo mu jasné, že neobutá na čtyři, je zutá, ale ostatní písmenka na sloupcích křížovky s ním nesouhlasila. Mezi tím Gal běžela ke třetí jamce a zoufale táhla zoufalou Mášu za sebou. Ta táhla zoufale za sebou tašku s holemi a nad nimi zoufale táhlo hejno hus od východu na západ.
Zoufalí rodiče Gal také přitáhli z východu a na západě se jim velice zalíbilo.
Tato skutečnost se asi rozkřikla i mezi husama a i ony letěly vyzkoušet své štěstí.
Jak tak Gal běžela a koukala po husách, kde co lítá najednou si všimla, že vyběhla z greenu a zaběhla se kamsi do hlubokého nejhlubšího lesa, který žil vlastním životem.
Co bylo nejhorší, že někde ztratila svou Mášu. Začala hrozně plakat a hledat jí, ale čím víc jí hledala, tím víc se v lese zamotávala až se v lese ztratila. Sedla si na pařez, začala trucovat a čekala, až jí Máša najde sama, ale Máša nikde.
Řidič taky nikde, jelikož měl v hlavě přetěžkou hádanku jak vecpat dvanáct měsíců do třech písmen.
Po šesti hodinách trucování Gal došlo, že jí nikdo nehledá. Máše došlo, že jí nikdo nehledá a řidiči došla náplň v propisce. Začal hledat Gal a Mášu. Volal, troubil, blikal světly, mával stěrači, ale holky nikde. Vyběhl z auta, sundal sako a dal ho na zadní sedadlo hned vedle chladícího boxu z kaviárem, humrem a pravou italskou tvarůžkovou pizzou. Z kufru vytáhl maskáčový komplet a kanady. Převlékl se a mobilem zavolat o pomoc.
„Jářku, to byla akce.“ Vrtulníky, auta, satelity, termotelevize, lodě, lidi, psi, kočky, myši, mravenci i krtci hledající pod zemí – všichni hledali a nenašli.
Gal usla u pařezu a tam jí také našel náhodný houbař, který tlačil před sebou houbu. Ta se o něco zasekla a mykolog zjistil, že z podhoubí trčí dívčí nožky. Zděsil se, když si uvědomil, že stopa po špičkách dětských bot vede daleko za ním a dívku tlačí už dobrých dvacet minut před sebou.
Nejdříve si rozmýšlel, jestli má dát přednost houbě nebo dívence. Po čtyřiceti minutách rychlého přemýšlení usoudil, že je přece jen člověk a šel zatlačil houbu do křoví. Poté nechal houbu houbou, vzal spící dívku do náručí a sedmi krátkými kroky jí vynesl z lesa a předal tatínkovi s maminkou u jedenácté jamky.
To bylo radosti. Gal spala jak zabitá a probudila se až doma. Hned začala shánět Mášu, ale ta nikde.
Vraťme se zpět k Máše.
Máša vypadla Gal z ruky, když čučela po husách. To je husa, pomyslela si Máša a začala mávat na Gal, aby si jí všimla. Ale Gal zahleděná do husí formace se ani neohlédla a mazala směrem k lesu. Máša zůstala sama a bylo jí smutno.
Volala o pomoc, volala Gal, ale všude ticho. Pak se přiblížil večer a nad greenem začaly létat helikoptéry, všude byl plno lidí, zvířat a strojů, ale Máši si nikdo nevšiml.
Pak najednou všichni odešli a na green se snesla noc. Máša nechala vozík vozíkem a pelášila, co jí umělé nožičky dovolovaly po greenu hledat záchranu, ale ta nikde. U sedmé jamky padla únavou do trávy, zavřela svá skleněná očka plastovými víčky a usnula. Zdály se jí samé hrozné a strašidelné sny o tom, že zbytek svého života stráví sama na greenu a naháněly jí stovky golfových holí, které po ní střílely těmi nejtvrdšími míčky.
Po probuzení začala strašně plakat, protože osamění, o kterém se jí zdálo, by bylo velmi dlouhé, protože poločas rozpadu je 25 let.
Ještě, že už vysvitlo slunce a všechno začalo vypadat veselejší.
Po modré obloze plulo sluníčko, které uslyšelo pláč. "Kdopak to tu tak zrána pláče?" A začalo hledat zdroj srdce drásajícího zvuku. Uvidělo plačící Mášu a zeptalo se jí co se jí stalo. Ta jí pověděla, že se ztratila své holčičce, kterou má hrozně moc ráda.
Sluníčko natáhlo paprsek, posadilo si na něj Mášu a pluli oblohou hledat Gal. Za chvíli slyšeli, jak Gal pláče po Mášence. (Sluníčko zavřeným oknem prohodilo Mášu Gal do pokoje.)
Sluníčko otevřeným oknem posadilo Mášu na koberec pokoje, ve kterém plavala v slzách Gal.
Malé Gal bylo hodně smutno, vyčítala si, že ztratila Mášu a nejraději by si nafackovala. Přes slzy neviděla. Když tu najednou uslyšela slabý hlásek.
(Tak z tebou zas někdy někam půjdu:)).
„Neplač, já jsem tady.“ (V hromadě střepů se válela pořezaná Máša a proudem krve z tepny chybějící končetiny, stříkala na zeď jméno svého vraha:)).
Otočila se a málem radostí omdlela. Objala Mášu a samým štěstím jí tiskla tak silně, že jí málem praskl plastový hrudníček. Objímaly se dlouho a Gal slíbila, že už nikdy Mášu neopustí.
Léta utíkala, Gal vyrostla do zralé ženy, ale Mášu má neustále u sebe.
*to co je v závorce neplatí:) Nepťas